Pěšky do Hlubokých Mašůvek. Poprvé

Narodil se tady můj táta a dodnes tu žije polovina mé rodiny. S bráchou jsme u babičky a tet a strejdů trávili prázdniny. Máme prolezlý kdejaký kout dědiny a jejího okolí.

Jenže pěšky jsem do Mašůvek nikdy nešla. Jednou jsem jela na kole. Před 11 lety moje kamarádka Anička Husáková z Rešic zorganizovala první pěší pouť do Hlubokých Mašůvek. Čas plynul, roky se střídaly. Jednou jsem poutníky potkala přímo pod kostelem, právě docházeli. Já jsem tam byla s rodinou také, ale přijeli jsme samozřejmě autem. Děsně jsem jim záviděla. Byli zpocení, unavení, ale strašně spokojení. A zase roky utíkaly… Pořád nebyl čas. Letos jsem si řekla, že mi to prostě vyjde a půjdu do Mašůvek pěšky. Jenže neteř slavila své třetí narozeniny, měla jsem dilema. Rozhodla jsem se, že to stihnu vše.

Budíček ráno v 5 hodin

Sluníčko už svítilo. Sprcha, snídaně. Do batohu jsem hodila 3 litry vody, svačinu, opalovací krém. Do Rešic jsem se nechala zavézt. Teda nechaly jsme se. Vzala jsem s sebou Amy, pětiměsíční štěně retrívra. Začali jsme se scházet. Bylo 6.30 hod. Letos nešli manželé Slámovi, protože vdávali dceru. Přišli nás vyprovodit a na cestu přidali svatební koláčky. Když jsme procházeli přes dědinu, někteří na nás mávali a vyprovázeli, jedna teta nám na kříž, který jsme s sebou nesli, přivázala květiny. Zastoupení jsme měli široké – šel s námi rouchovanský farář Petr Václavek, skvělé manželé z Vícenic i mládež v počtu tří kusů. Před nám je něco přes 20 km.

K Bendovu mlýnu

Z Rešic jsme to vzali k Bendovu mlýnu, přes řeku, kopcem nahoru na Tavíkovice. Po cestě bylo veselo. Anička nás seznamovala, vyprávěli jsme si. U křížku před Tavíkovicemi jsme začali s prvním růžencem. Došli jsme ke kostelíku v Tavíkovicích. První větší duchovní zastavení. Přivítali nás vodou a výbornými buchtami. Další část byla po asfaltu. A bez Amy. Tu jsem nechala odvézt, protože už měla své štěněčí kroky odšlapané. Za zpěvu jsme šli na Přeskače, pak dál na Křepice. U božích muk a křížků jsme se zastavili a sdělili Bohu své díky a prosby. Poutnice Lenka z Mohelna ke každému dala malou kytici z nasbíraných květin po cestě.

V Křepicích u koupaliště jsme poseděli. Namazali nohy Alpou a zkousli svačinu. Přidali se k nám další tři poutníci a vyrazili jsme směrem na Mikulovice. Před nimi byl kříž, celý zarostlý trním. Lenka vytáhla nůžky a společně jsme ho očistili. Pokračovali jsme po silnici dál. Sobotní provoz byl minimální, navíc jsme šli po takových bočních silničkách. U odbočky na Rudlice jsme zahnuli doprava. U rudlické kapličky na nás čekali další dva poutníci. Bylo už kolem 14. hodiny. Načepovali jsme si vodu od místních, posvačili. A vyrazili do lesa, do kopce až k polní cestě. Nahoře jsme se zastavili u křížku, který byl vrostlý do stromu. Slunce v tu dobu usilovně svítilo a strom poskytoval příjemný stín. Před námi byl poslední úsek do Mašůvek. Prošli jsme kolem družstva a vkročili do cílového místa. Prošli jsme Svatoňovcem (to je místní ulička) ke studánce pod kostelem. Zvládli jsme to! Hodinky ukazovaly něco po 16. hodině.

Celou cestu jsme nesli dva kříže

A donesli až do Hlubokých Mašůvek. Uvědomila jsem si, že každý si neseme na své životní puti svůj kříž. Zpočátku jsem ho nechtěla nést. Ale pak jsem prostě chtěla. Nebylo to tak zatěžující, jak jsem si myslela. Šlo se mi s ním dobře. A hrdě. Když jsem ho předala dál, něco jako by mi chybělo. Znáte ten pocit? A ještě jedna věc mi přišla na mysl. Vždy neseme tak těžký kříž, abychom ho unesli. A často jsou kolem nás lidé, kteří nám s ním pomohou.

Pouť do Hlubokých Mašůvek pro mě měla velký význam a osobní smysl. Něco si však ponechám pro sebe…