Close

7.2.2021

Žijeme slovem, které slyšíme. Mé oblíbené audioknihy a podcasty. Clubhouse jako bonus

Podcasty

Pandemie nás zavřela doma, ale nezacpala nám uši a pusu. Poslouchání a mluvení z obýváku je fenomén. Nebo vás to ještě nepohltilo?

Na začátku bylo slovo…

Začalo to u audioknih. Díky Audiotéce jsem „přečetla“ za poslední dva roky snad nejvíce knih v životě. Moje poprvé byly Žítkovské bohyně. Po D1 jsem jezdila se Stevem Jobsem, rozuměj s poslechem knihy o něm, po jižní Moravě s Karin Krajčo Babinskou a po Vysočině s druhou Karin, tentokráte Lednickou a jejím fascinujícím Šikmým kostelem. Aktuálně mám rozposlouchané Slepé skvrny od Daniela Prokopa. Musím to ale nakombinovat s jiným odlehčeným tématem. Miluju knihy, ale čtení mě bolelo.  Po celodenní práci u počítače a řízení auta jsem neměla sílu udržet oči a pozornost nad knihou. U audioknih mi stačí udržet jen pozornost a oči mohu zavřít.

 

…a pak přišly podcasty

Na scénu přišly podcasty. Ideální při přejíždění mezi klienty, nebo při obědě na home office. Zatím jsem nevynechala ani jeden podcast Michala Stehlíka a Martina Gromana nazvaný Přepište dějiny. Každý se logicky zajímá o to, co je jeho srdci a mysli blízké. Proto moc ráda poslouchám podcast PÍÁRKO, Studio N Filipa Titlbacha, Budoucnost R v podání Vojty Kovala a taky si ráda pustím Davida Vaníčka. Davide, slyšíme se?  Nesmím zapomenout na Balanc z dílny Českého rozhlasu a klobouk dolů před Bárou Šichanovou a jejím intimním pořadem a podcastem Šeptem. O tvorbě podcastů jsme mluvili při loňském ročníku Letní žurnalistické školy v Havlíčkově Brodě. Musím dát za pravdu Vojtovi Kovalovi, že dobrý podcast má nejen atraktivní téma, ale hlavně ZVUK. Narazila jsem na několik českých podcastů, které mě v prvních minutách odradili především kvůli fakt nekvalitnímu zvuku. Nešlo to. Když se teď dívám na přehled, tak si vlastně vybírám za tvůrce podcastů samé novináře. A vím proč.

 

O level výš. Pokec v přímém přenosu

Nejprve jsem o něm četla, pak slyšela ze všech stran a po dvou týdnech mi přišla pozvánka. Clubhouse je sociální síť, která je věkem v plenkách (založili ji vloni), ale svým drivem válcuje i české prostředí. K čemu je dobrá? Proč tam (ne)být? Jak to tam funguje? Samozřejmě, že mě to zajímalo. Něco podobného přijít muselo. Ze dvou důvodů. Za prvé oblast mluveného slova je na vzestupu, stoupá obliba i zvukových zpráv a to je už krůček k … sociální síti. Za druhé – karanténa a omezení pohybu. Žádné konference, žádné povídání v hospodě, žádný pokec o všem možném v partě lidí prostě jen tak. Jak známo, člověk je tvor společenský a musí si povídat. Nechce jen poslouchat. Clubhouse je navíc o to přitažlivější, protože se tam nedostane každý. Musíte být pozvaní od někoho, kdo už tam je. Každý má k dispozici jen dvě pozvánky. Když už se tam dostanete, můžete si vytvořit vlastní „růmku“ nebo se připojit do jiné. Není nutné se hned zapojovat do debaty, můžete jen poslouchat.

 

Teď se ukáže, kdo má co říct

Clubhouse je fenomén. I když marketingoví odborníci zatím jen odhadují jeho životnost, zdá se, že tu s námi bude minimálně po dobu, než se zase otevřou hospody a dveře konferenčních sálů. Dosavadní sociální sítě nám umožnily se spojit s lidmi, které obdivujeme, s těmi, které považujeme za odborníky v určité oblasti. Mohli jsme číst jejich vyjádření, reagovat na jejich tweety a statusy. V Clubhouse je dokonce slyšíme a můžeme si s nimi popovídat z vlastního obývaku. To je hodně lákavé. Velmi rychle se ukáže, kdo ví, o čem mluví. Myslím si, že Clubhouse mnohé naučí mluvit. Ano, to znamená strukturovat své myšlenky, vhodně reagovat a vést (snad) smysluplnou debatu.

 

Ať žije mluvené slovo!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *